Vždycky jsem hrál Otu Černého

04.01.2014 23:31

Magazín Práva: „A co na to občan?“ zněla jeho oblíbená replika, když začal po listopadu 1989 svým nezaměnitelným způsobem moderovat politické diskuse. Mnohem pevnější v kramflecích se však odjakživa cítil jako sportovní redaktor a v posledních jedenácti letech šéfredaktor redakce sportu v České televizi.

Teď mi ovšem Otakar Černý přichází otevřít branku u svého domku s nohou v šátku, protože si z masáže v Mariánských Lázních odnesl zánět šlachy. Na sedmdesátníka je pořád dost aktivní a jeho paměť by mu mohl závidět leckterý student. Za tři měsíce dal prakticky bez poznámek dohromady vzpomínkovou knihu Třikrát a dost, která je nabitá jmény a událostmi. Přirozeně, vše se točí kolem televize, odkud odešel loni v březnu.
„Dneska je to jiná televize, jiná dynamika, jiná filozofie a já už jsem se nechtěl měnit.
Nejsem přítelem toho, že veřejnoprávní televize má mít sledovanost jako hlavní kritérium. Podle mě má víc hlídat kvalitu a nepodbízet se divákovi,“ vysvětluje své rozhodnutí důchodce z Kladna, který podle svých slov nedokáže odpočívat.

 

* Stýská se vám víc po sportu, nebo po politice?

(smích) Politiky mám plné zuby, protože politická kultura je naprosto šílená. S nostalgií vzpomínám na dobu po roce 1989, kdy jsme začali dělat Co týden dal. To byli jiní politici. To byli noblesní pánové a všichni, co odešli, se dneska krásně živí, jsou docenti na vysokých školách. Taková politika se mně líbila. Ale když přišli Paroubek s Topolánkem a nasadili si boxerské rukavice, přestala mě politika zajímat. Ani v hospodě o ní nemluvíme tolik jako dřív. Místo toho nadáváme na kladenský hokej.
Sport mě sice naplňuje pořád, ale i tam už jsou dneska jiné poměry. Agenti, manažeři, zkrátka všichni ti servismani, jak jim říkám, to je taky krutá věc, to taky není žádná sranda. Tam jde taky o peníze, ale nemedializuje se to tolik jako politika. Funkcionářský sport je dneska něco jiného než sport na hřišti. Funguje v něm faleš a lež stejně jako v politice.

 

* To je to, co vás na politice štve?

Samozřejmě. Víte, já jsem jednou v Co týden dal řekl, že není daleko doba, kdy se budou hubit navzájem. Pokud nevrátíme do života důvěru jeden v druhého, tak se nás zmocní Rusko nebo nějaký fašista.

 

* Proč lidi ztratili důvěru?

Politici napáchali spoustu zla, hlavně co se týká korupce. Mám souseda, který se jednou večer hodně napil a ráno v pět jel autem do práce. Chytli ho policajti a on nadýchal necelé dvě promile. Dostal padesát tisíc pokutu a dodneška, je to pět let, nemá řidičák. A takový Janoušek málem zabije ženskou a dva roky ho nemůžou odsoudit. Tak komu mají lidi věřit? Už to, jaký má ve svém věku palác, kolem kterého jezdím do televize, je přece hrůza.

 

* Kdy podle vás nastal ten zlom, kdy lidi zanevřeli?

Co předváděli Paroubek s Topolánkem, to bylo něco neuvěřitelně odpudivého. Jedna strana říkala furt ne a druhá ano a naopak. Byly to takové mimoběžky, které se nikdy nemohly shodnout. To není nikde jinde na světě než u nás.

 

* Nic podobného za své éry nepamatujete?

Samozřejmě že i tenkrát měli různé názory, ale nebylo to tak vyhraněné. Už proto, že tehdy nebyla levice ještě tak silná jako dneska. Komunisty tehdy nikdo nebral vážně a ČSSD byla slaboučká. Během vysílání se jedlo a pilo a po skončení se konaly až tříhodinové mejdany.

 

* Jaké byly buchty od Magdy Vášáryové?

To nevím, protože jsem je neochutnal. Jedla je jenom ona a Havel, protože policajti nás strašili, že můžou být otrávené. Ale copak buchty, to byly jiné věci. Vedle Kavčích hor byla hospoda U Lopaty, kde jsme byli s Klausem na vepřových hodech. Tam se lidi odkrývali a byli k sobě upřímnější, koneckonců všichni se znali z vědeckých ústavů. Ježek, Klaus, Pithart, Dyba. Měli sice rozdílné názory, ale jednali spolu v rukavičkách. Kdoví, možná že za zády taky měli kudly, ale na jevišti to nebylo znát. Před časem jsme dělali retro besedu. Všichni už jsou dědkové jako já, učí na vysokých školách a mají svůj život. Politiku sledují jenom zpovzdálí, protože už je to pro ně jiný svět. Ani já jsem nikdy nechtěl být znalec politiky, nebyl jsem jejich kamarád a s nikým jsem si netykal. Akorát s Havlem jsem byl asi dvakrát v hospodě v Lánech a to byla velká sranda. Byl v šoku, když jsem mu vysvětlil, proč se hospodě, ve které mi doporučoval tlačenku, pivo a dršťkovou, říká U Vraha. Mluvili jsme hlavně o divadle, které je taky mým celoživotním koníčkem.

 

* Vždyť jste si taky do politických pořadů zval lidi jako Bobka, Suchého, Menzela.

Chtěli jsme to trochu oživit. Zároveň jsem je obdivoval a chtěl jsem se s nimi seznámit. Docela nám to vyšlo, bylo to příjemné. A třeba Miloš Kopecký byl úžasný host, to jsem až koukal, jak se v politice vyznal. Jako bonviván měl velmi sociální názory, zastával se lidí. Stejným zážitkem pro mě bylo setkání s Bohdalovou.

 

* Myslíte s tou, která se Zemanem oslavovala jeho tažení na Hrad?

Nejsem ten, který by ji odsuzoval. Nemyslím si, že by šla s každým, aby byla populární. Je taková spontánní, ale že by byla zemanovec, to si nemyslím. Koneckonců Zeman byl jako společník v době, kdy trávil důchod na Vysočině mimo politiku, docela příjemný. Mohl jsem se s ním bavit o všem, dokonce i o sportu. Vysvětlil mi, proč ho nemá rád. Je totiž z Kolína, který kdysi regulérně postoupil do první hokejové ligy, ale protože neměl peníze, tak to prodal Litvínovu, který měl vypadnout. Zeman tehdy zanevřel na sport kvůli tomu, že do něj vstoupily peníze. Já se na Jiřinu Bohdalovou nezlobím, že mu fandila. Každý má přece někoho, a pokud nefandí fašistům a jiným extrémním stranám, tak ať říká svůj názor. Heleďte, oni všichni hráli za komunistů v seriálech a dneska hrají Masaryky a podobné. To je takové zaměstnání – hrát, co mu napíšou a co se naučí. Bohdalka zkrátka hraje svoji roli komediantky i v civilu a já se za to na ni nezlobím. To jsem vás překvapil, co?

 

* Když se ale líbala se Zemanem po jeho vítězství, to přece nebyla v žádné roli.

Vážená paní, já mezi herci žiju od pěti let. U nich nikdy nevíte, kdy končí jejich role. Někteří hrají divadlo v jednom kuse a málokterý herec dokáže být civilní. To mají v sobě. A když zrovna nehrají Hamleta, tak hrají sebe tím, že se nějak stylizují.

 

* Myslíte si, že by se umělci v politických debatách ujali i dneska?

Venca Moravec žije jenom politikou, ale možná by bylo dobré, kdyby tam občas pozval někoho jiného, protože takhle je to pořád stejné. Pořád jedni říkají ano a druzí ne. Vašek Moravec je ale obrovský profík, zatímco já jsem takový jako novinář nikdy nebyl. Neměl jsem ani žádné speciální vzdělání, vždyť jsem byl vystudovaný kantor. A možná proto mě nemají novináři rádi, že jsem se vnutil do jejich profese, a já respektuju, že jsem pro ně vetřelec.

 

* Jaké to mělo výhody, že jste nebyl z branže?

Byl jsem nepopsaný list a politický panic, ničemu jsem nerozuměl. V té době byla figura prostého občana, kterou jsem hrál, pro diváka velmi přijatelná. Zároveň jsem byl ale pro spoustu lidí terčem, už proto, že nejsem školený hlasatel, neumím mluvit spisovně a s hereckou dikcí. Navíc jsem byl hrozně tlustý, vážil jsem sto padesát kilo a manželka do mě marně hučela, abych zhubl. Sykavky jsem taky nevylepšoval, protože jsem si říkal, že jsou to moje osobnostní znaky a že nikdy nechci být jako ostatní. Vždycky jsem hrál Černého a hraju ho pořád. Koneckonců jsem z divadelní rodiny – bratranec Jindřich Černý i jeho syn Ondřej byli ředitelé Národního divadla.

 

* Také jste zkoušel hrát divadlo, že?

Na Kladně jsem jako dítě hrál Čmeláka, to byla velká sranda.

 

* Čím to, že jste u kumštu nezůstal?

Teď jste narazila na mou třináctou komnatu. Ucházel jsem se o studium na DAMU, jenže jsem tehdy zvolil špatný obor, režii a scenáristiku, což byla v osmnácti letech chyba. Mezi zralými chlapy, kteří už někde režírovali, jsem pochopitelně neuspěl. Tak jsem se vrhl na kantořinu. Když jsem začal učit, okamžitě jsem se stal externím spolupracovníkem v Československé televizi, protože mým životním snem bylo dělat sportovního novináře.

 

* Proč jste na to šel oklikou?

Chtěl jsem mít vysokou školu a fyziku nechtěl nikdo studovat, tak mě vzali v tu ránu. Měl jsem hutnickou průmyslovku, kde byla matematika a fyzika jenom v prvním ročníku, tak jsem to všechno musel dohánět. Na učilišti, kde jsem pak učil, byli prima lidi, díky kterým jsem si zformoval vztah ke komunistům. Pochopil jsem, že není komunista jako komunista a že každý není zločinec. Protože jsem do pěti let žil v prostředí bývalých kapitalistů (dědeček byl majitelem truhlářské dílny a maminka vlastnila módní salón s klobouky – pozn. aut.), měl jsem vůči komunistům vrozenou averzi.
Pochopitelně jsem byl rád, že minulý režim padl, ale víc než komunisti mi vadí komunismus, ideologie, která se u nás uplatňovala. Naši rodinu připravil nejen o peníze, ale de facto i o život, protože mamince se po únoru 1948 úplně zhroutil svět. Když mi Zeman svého času vyčetl, že straním pravici, měl pravdu. Bál jsem se, aby se komunisti nevrátili.

 

* Politika vám před listopadem 1989 zasahovala i do práce sportovního redaktora.

Jednou jsem točil hokej v době, kdy umřel prezident Svoboda. Gól za Spartu dal Svoboda, což jsem taky napsal, ale tehdejší televizní náměstek Diviš, energický člověk, který se s nikým moc nepáral, udělal cirkus: Co je to za idiota ten Černý! Gól přece nemohl dát Svoboda, dal ho Horešovský.

 

* Ve své knize ale na tohle období vzpomínáte s nostalgií.

Protože jsem byl tehdy svým způsobem hrozně svobodný. Vymýšlel jsem si témata a bavilo mě jezdit po reportážích, byla to sranda, bylo to mládí. Byl jsem pořád někde a měl jsem spoustu kamarádů ze sportu. S Panenkou, Kadrabou a Masopustem kamarádíme dodnes. Práce byla pro mě únik. V žádném případě ale ze sebe nedělám hrdinu. Nebyl jsem disident, byl jsem jako většina v tomto státě. Chodil jsem volit a držel hubu a krok. Nikomu jsem ale neublížil.

 

* Co říkali vaši žáci na to, že vás vidí v televizi?

To víte, že to sledovali a kolikrát se hodina fyziky zvrhla v rozbor hokejového utkání. Nebyl jsem takový ten ortodoxní kantor, suchar. Byl jsem sice přísný, ale jinak docela přijatelný. Navíc jsem učil na hokejovém učilišti, kde byly třídy hokejistů, takže komunikace o sportu byla téměř povinná.

 

* To pak bylo těžké dostat do nich něco z fyziky, ne?

Lidi si myslí, že co sportovec, to vůl, ale není to pravda. Nepotkal jsem hloupého sportovce. Navíc už Komenský říkal, že dobrý kantor musí mít rád svoje žáky se všemi jejich chybami a nedostatky. A to já jsem měl. Nikdy jsem se nevytahoval, že nejlíp umí fyziku pánbůh a potom já. Naopak, měl jsem žáky, kteří byli chytřejší než já. Jedním z nich byl například současný kladenský primátor Jiránek, kterého kvůli špatnému kádrovému profilu nepustili na gymnázium. A takových tam byla spousta.

 

* Kudy vůbec vedla vaše cesta k hokeji? Pokud vím, sám jste ho nikdy nehrál.

Na učilišti byl hokejový oddíl PZ (pracovní zálohy), kde jsem začal funkcionařit, a když se mi narodil syn, dal jsem ho samo sebou na hokej. Když to dneska hodnotím, tak jsem měl pro sport strašně špatnou vlastnost – mně bylo jedno, jestli vyhraju, nebo prohraju. Spíš jsem byl pro srandu a to je ve sportu tragédie. Dělal jsem spoustu sportů a všechny blbě, ale spokojeně. V našem školním týmu jsme vychovali osm ligových hokejistů, z toho dva olympijské vítěze, Jágra a Pateru, tři mistry světa, bratry Kaberleovy a Vejvodu. I když je to unikát, šlo nám to skoro samo. Klukům jsme hodili puk a oni hráli. Já jsem se jenom staral, aby byl pořádek v kabině a aby se kluci chovali slušně.

 

* Tak jste stavěl malého Jágra do latě?

To nebylo potřeba, ten měl disciplínu danou odmalička. Má tátu, který je obrovská autorita, takže byl vychovaný z domova. A hlavně, Jarda se chtěl vychovávat sám. Je to mimořádný člověk po všech stránkách, a proto dosáhl takových úspěchů. Především měl obrovský talent, byl dobře vedený a odmalička dobře živený, což je hodně důležité. Jeho táta je kulak a i za komunistů měli soukromý statek. Jarda nikdy nebyl tmelem kolektivu, protože vyčníval ve všech směrech. Neúčastnil se ani typických klukovských srand, nikam moc nechodil a dodneška je to abstinent, který si dá raději kolu a tatranky. Jediný jeho kamarád byl Ota Vejvoda, se kterým blbli s ufony.
Dostal jsem mnoho návrhů, abych o něm napsal knížku, jenže já nechci, protože bych to neuměl. Jarda je svébytný člověk, a i když jsme byli spolu skoro denně dvanáct let, nemám žádný jedinečný zážitek, ze kterého by se dala napsat knížka. To je prostě kontinuální řada jeho přístupu k životu, jedna věta, kterou bych neuměl rozepsat do románu.

 

* Se svou pamětí byste si ale určitě na něco vzpomněl.

Jezdili jsme do Nizozemska hrát hokej, původně žákovský turnaj, ale hned nás šoupli výš. Když jsme i tam byli nejlepší, tak jsme hráli s chlapy, které Jarda už ve svých osmi letech vodil po ledě. Taky to pro něho nebylo jednoduché. Pro ostatní táty byl samozřejmě vzor, ale já jsem svému klukovi nikdy neřekl, ať hraje jako Jágr, protože to by bylo marné. Jenže někteří synům říkali: Hraj jako Jarda, nepůjčuj to klukům a hraj sám na sebe. Nepřející rodiče spoluhráčů mu předvídali: No jo, teď je mu pět, ale za tři roky už ho ostatní zmydlí. Pak hranici posunuli: Teď je mu osm, ale počkej, až mu bude deset! Jenže dneska je mu přes čtyřicet a ještě ho nikdo nezmydlil, pořád je nejlepší. Možná to všechno okolo cítil, takže je dost uzavřený, má jenom pár kamarádů a je taky trochu hvězda. Bodejť by ne, vždyť má na to právo. Když se loni při výluce v NHL na čas vrátil do Kladna, tak kluci vyrostli o dvě třídy. Přitom kapitán nemusí být nejlepší, ale musí být vůdce v tom, že jde příkladem. Jarda svou tréninkovou píli nikomu nevnucuje, ale ostatní si řeknou: Hele, ono na tom něco je, když je nejlepší.

 

* Jak často chodíte na hokej?

Na každý domácí zápas. Říká se, že novinář má být nestranný, ale to jsou kecy, protože ve skutečnosti každý někomu fandí. Já jsem nikdy nezapíral, že fandím Kladnu, protože jsem celý život Kladeňák. Tamhle, podívejte se, jsem dostal něco jako čestné občanství. Nikdy jsem neuvažoval, že bych se odstěhoval, i když Kladno je dneska noclehárna Prahy. Za půl hodiny jsem v Praze na Kavkách…

 

* Myslela jsem, že už do práce nejezdíte.

Jako externí pracovník mám funkci koordinátora a podílím se na plánu vysílání sportovního zpravodajství. Jinak jsem ale v regulérním důchodu. S kamarády chodím hrát pétanque a třikrát týdně zajdeme na hodinu do hospody, kde stihneme probrat celý svět. Pět minut nadáváme na politiku a pak utečeme ke sportu a cestování. Vyprávíme si, kde jsme byli a kam pojedeme.

 

* Vy máte cestování spojené spíš s prací, ne?

Taky, ale s manželkou máme kout světa, kam jezdíme pravidelně. Moje žena je francouzštinářka a ve Francii má spoustu kamarádů a známých, takže tam už patnáct let jezdíme na dovolenou. Vypadá to jako snobárna, ale já za to nemůžu, že ta vesnice je osm kilometrů od Saint Tropez. Blízko má hrob Gérard Philipe, tak se mu vždycky jezdíme poklonit. Když jsem četl, že u nás nikdy nehrál divadlo, tak jsem se úplně zhrozil, protože vím, že v Hudebním divadle v Karlíně ztvárnil Cida.

 

* Jak jde váš relativně nezdravý životní styl, který popisujete i ve své knize, dohromady s láskou ke sportu?

Pivo a buřty, to je jenom taková moje image. Tlačenku mám rád, ale že bych z ní žil, to ne. My máme velmi sofistikovanou stravu. Moje žena mě pěkně drží u huby. (smích) Nejíme zkrátka moc, ale zdravě. Vidíte, jaké má stáří výhody. Hlavní jeho nevýhoda je, že nevíte, co bude zítra, jestli se dalšího dne vůbec dožijete.

 

* Nepřehánějte. Zánět šlachy je váš jediný neduh?

Jediný.

 

* No vidíte, kdo to o sobě v sedmdesáti může říct?

Ale hrozně mě to otravuje. Šourám se, nemůžu chodit do schodů, tak s tím jdu dneska poprvé k doktorovi. Myslel jsem, že to přejde, ale ono to nepřešlo. Podobný přístup mám k autu – říkám, že dobré auto poruchu vstřebá, takže s ním nejezdím do servisu. Tentokrát se ale tělo samo neopravilo, protože mám nohu nateklou a bolí to.

 

* Tak proč jezdíte do televize a neodpočíváte?

A co bych dělal? Někdo má koníček, třeba zahradu, jenže my máme ze zahrady Boubín. Nemám žádného jiného koníčka než práci.

 

* To je asi pravda, protože ve své knize skoro nezmiňujete rodinu.

Dcera nikdy nebyla ráda, když se se mnou měla ukazovat. Syn to měl těžší, protože se jmenuje Otakar jako já, ale rád se vůči mně vymezuje. Dneska mladým kolegům říkám: Hlavně se starejte o rodinu, protože až budete staří a zjistíte, že vám všechno uteklo, tak vám to bude líto. Je pravda, že jsem to trochu zanedbal, hlavně u dcery, protože s Otou jsem chodil aspoň na hokej. Teď dělá jednatele kladenského klubu a radního pro sport a volný čas. Loni v říjnu se mu konečně narodil syn, tak máme první vnouče, Otakara čtvrtého. Tamhle je připravená postýlka, až u nás bude spát. Nevím, co to obnáší být prarodičem, ale žena to asi ví, protože je z toho celá vedle. Já si zvyknu, ale zatím to je s ním složité, když pořád spí a nepovídá si. Jestli budu mít ještě sílu, počkám si, až promluví, a třeba se kvůli němu vyprdnu i na práci.