Panelová diskuse k tématu ubytoven a vyloučených lokalit na Kladně

14.06.2014 10:24

Vykročení správným směrem, avšak jen vykročení


KLADNO - Dne 9.6.2014 ve večerních hodinách proběhla v hotelu Praha v režii uskupení Lepší Kladno panelová diskuse s odborníky k této tématice. Impulsů k tomuto setkání bylo více. Příslovečnou kapkou, kterou číše začala přetékat byla petice některých kladenských maminek týkající se nepřizpůsobivých občanů a téma nyní již 47 (!) ubytoven. Díky zaměření některých řečníků panelu se téma rozšířilo i na gamblersví a kriminalitu.
Setkání jsem se účastnil jako řadový účastník a nezbývá než vyslovit dík organizátorům, kteří si uspořádání setkání vzali za své. Protože je prostě dobře o věcech začít hovořit a teprve setkání s odborníky ukáže celou šíři kontextu tématu a umožní občanům lépe vnímat souvislosti. Cílem tohoto článku je ukázat některé zajímavé momenty setkání a čtenáři je doplnit o další souvislosti. Cílem naopak není vzbudit v laskavém čtenáři dojem, že to či ono politické uskupení zajístí vstupenku do ráje.


Úvodní část setkání patřila představení členů panelu a jejich témat. Účastni byli jak pracovníci neziskových organizací (např. Člověk v tísní – pobočka Kladno), tak poslanec parlamentu mající problematiku na starosti. Dále byl přítomen pracovník úřadu vlády pro tuto tématiku a pracovník vedení kladenské Policie ČR. Panel s přehledem, nadhledem a na profesionální úrovni řídil hlavní organizátor Mgr. Hamerský.


Co jsme slyšeli a co jsme ještě slyšet mohli


Setkání bylo pro mne zajímavé jak tím, co na něm zaznělo, tak i tím, co nezaznělo. Dále i tím jaká témata se stala ústředními a nejsilněji disktovanými. Setkání bylo zajímavé i z pohledu dynamiky skupiny. Odbornost členů panelu se projevila jak v tom pozitivním (člen panelu měl situaci včetně zahraničí zmapovánu), tak i v tom negativním ve smyslu „nejvíce hovořím o tom, v čem se nejlépe vyznám“ (bez ohledu, zda je právě toto klíčové nebo kořenovou příčinou) . Plně se toto projevilo právě v diskusi o gamblerství, kdy byly zmiňovány důsledky, ale poměrně málo byly dotčeny příčiny. Aniž bych se usiloval být odborníkem v oboru, připadne mi, že na počátku gamblerství stojí otázka využití volného času osob vyloučených. Dále je to schopnost věnovat se něčemu trvaleji a cíleněji, byť by to třeba zrovna nebyla práce. Do gamblingu s větší pravděpodobností „nespadne“ člověk, který se od rána do večera z důvodu práce, rodiny a koníčků nezastaví.


Bez aktivního občanského postoje a lidského zájmu to nepůjde


Dalším mým pozitivním postřehem setkání bylo i to, že se ukázalo, že se o problematice poměrně hodně ví, připadlo mi ovšem, že je poměrně velká propast mezi „vědět“ a toto „vědět“ spojit do smysluplných třeba malých akcí a praktickým důsledkem, což se neobejde bez aktivního a všímavého postoje, že se něco nedobrého děje. To na setkání zmiňoval vedoucí pracovník policie s odkazem na to, že je těžké pro policii konat, pokud se ani neví, že situace nastala.


Organizace hlavně přátelsky pro sebe sama


Malý příklad autora článku. Zůstaňme krátce u otázky všímavosti. Pokud máme zato, že pro slušný život je důležitá určitá vytrvalost, vzniká logická otázka, kde se vytrvalost dá cvičit. Vedle školy je to nepochybně sport, ale i činnosti v Zájmových uměleckých školách. Je ovšem nešťastné, že u některých těchto zařízení ředitelé požadují jednorázové celoroční platby. Tím se možnost dlouhodobě rozvíjet dovednosti právě dětí rodičů z vyloučených lokalit/ubytoven podstatně omezí. Studium na ZUŠ se pak jasně stává středostavovskou záležitostí.
Kde hledat naději
Ukázkou, že se aspoň občas a u někoho něco zlepší, byl příspěvek pracovnice Člověka v tísni. Jasně se ukazuje, že to nové a dobré mezi lidmi prostě nemůže vzniknout jinde než v přímém a poctivém kontaktu člověka s člověkem. Na tomto místě se sluší vyjádřit poděkování a obdiv dobrovolníkům, kteří tyto malé krůčky k lepšímu dětem těch ekonomicky nejslabších pomáhají dělat. Tito lidé jsou solí země nečekají až vznikne ten či onen zákon, ale prostě jdou a konají.


Kdy bude lépe, ale proč třeba lépe být nemusí


V rozhoru účastníků panelu mne zaujal moment, kdy jasně zaznělo, že „problematika je natolik obsáhlá, různorodá a členitá, že může být obtížné ji vůbec do zákona svázat. To, že se někteří pouští do úkolu a zároveň prozrazují pochybnosti o jeho splnitelnosti jsem jak účastník setkání přijímal docela s „klausovsky pozdviženým obočím“. Jak jsem jako posluchač měl u přednášejících jistotu v otázce věcné a dílčích detailů, zdaleka jsem neměl tutéž jistotu v otázkách organizačních a i architektury celého řešení. Uvědomil jsem si i riziko prosté dobré vůle a nesystémových řešení vzniklých na základě emocí „to je přece hrozné, jak ty děti na tom jsou“. Na setkání zaznělo, že nejde jen o řešení stavu nyní, ale zejména o to, aby za 10 let situace nebyla třeba 3x horší a to i z toho důvodu, že populace stárne a sociálně slabých může přibývat.
Co je a není problém. V rámci setkání zazněla oprávněná otázka z úst primátora, totiž co je lidsky větší problém. Zda se starat o 100 až 120 rodin na ubytovnách pro sociálně slabé a nebo by v centru naší pozornosti mělo být raději 8.000 vdov a osamělých žen, které pro svoji osamělost a malý příjem téměř nemají na nájem.
Co naši předkové věděli a my se budeme muset nově naučit
Jako červená nit se setkáním ze strany účastníků panelu vinulo očekávání, že sice teď je to špatné, ale vydržme to rok až dva a potom budou nové zákony a situace se začne lepšit. Očekávání, že stát a zákony se o to postarají bylo patrné z přístupu některých účastníků setkání. Na setkání nevznikaly otázky „co my s tím společně uděláme a kde by kdo z obce a občanů mohl přispět“. Převažoval spíše klientský přístup a očekávání „že to zákony za nás vymohou“.


Zkušenost autora článku odjinud. Když jsem v roce 1991 byl na praxi na venkově v Rakousku, došla s „mým“ hospodářem řeč i na otázky sociální a třeba otázku žebráků na venkově. Cca do roku 1960 to bylo v Rakousku postaveno tak, že v každé domácnosti v předsíni měli připraveno 5 grošů pro žebráka a na kamnech porci polévky od včera. Když přišel žebrák a choval se slušně, dostal. Měl okamžitou zpětnou vazbu a rozhodnutí k milosrdenství se dělo tam, kde situace právě probíhala. Naše očekávání řešení cestou zákona „který platí pro všechny a vyřeší všechny situace“ se proto nemusí naplnit. Nemusí se naplnit už proto, že lidé jsou různí. Urinologický přístup českého člověka (totiž permanentní potřeba jakékoli pravidlo „očůrat“) je silnější než sebelépe napsaný zákon. Abychom si rozuměli – nemířím na to, že by každý z občanů měl mít doma 5 grošů pro žebráka, ale že situace je třeba řešit s odpovídajícími pravomocemi tam, kde se dějí a nemohou proběhnout bez spolupráce se sociálně slabým. Systém musí být dobře reagující prakticky na kohokoli. Nevylučuji, že bude potřebná i změna paradigmatu, tedy základní způsob uvažování o věci. Třeba v tom, že by část materiální podpory byly vázána na zcela konkrétní smlouvu potřebného občana s obcí. Smlouva by umožnila navázat podporu na to, že děti sociálně slabých budou chodit do školy apod.
Je to v nás – mea (nostra) culpa


Můj letmý pohled na účastníky setkání mne přesvědčil o tom, že jsou přítomni zejména „přizpůsobiví“. Nemile mne překvapila tvrdá, osočující a dehonestující vyjádření jedné maminky ve stylu: „Máte děti“? “Ne?“ „Co můžete vědět o obavách matky o dítě“. Vyjádření „mé“ pravdy bez náznaku porozumění a respektu ke zkušenostem druhého, kdo se tématem i po léta zabývá. Bez náznaku pokory. Dokáže-li během 4 slov vyhrotit rozhovor jeden „přizpůsobivý“ vůči druhému „přizpůsobivému“, jak asi může dopadnout rozhovor tohoto „přizpůsobivého“ s „nepřizpůsobivým“? Autor tohoto článku se na tomto místě hlásí k „nepřizpůsobivým“, protože tohoto stylu jednání některých „přizpůsobivých“ se rozhodně přizpůsobovat nehodlá . V hlavě mi naskakují otázky „jak budou pro konsenzuální jednání a jinakost druhých připraveny děti této maminky“? Nečekáme od zákonů příliš? Není část řešení někde jinde?
 

Kdo na setkání chyběl a co v setkání vůbec nebylo


Překvapilo mne, že se na setkání k sociálním tématům nevyskytl jediný představitel místních církví a náboženských společností. Otázka sociální historicky byla a je zásadním tématem právě církve, která je z povahy věci prostě nastavena na sociální práci. Těžko se domyslet příčiny (zda bylo pozvání, nebo už ani nevíme, jestli od sebe můžeme navzájem něco čekat)? Je zde však dobrá příležitost ke společnému konkrétnímu působení v tématu budoucnu. Ztráta času je i vymýšlet věci, kteří jiní o povaze člověka vědí už 2,5 tisíce let.


Malý námět k zamyšlení závěrem. Jedno starozákonní varování říká „Potřebný nevymizí z tváře země“ (Dt 15,11). Co je tím míněno? Pokud by totiž „potřebný“ z tváře země vymizel, zaujme jeho místo někdo další. Z nás. Neřešíme totiž nějaké anonymní „je“, ale nás samotné. Protože nezaměstnanost, dlouhodobá nemoc, úraz či stáří si prostě nevybírá.

 

autor: Václav Kadeřávek, je předsedou Strany zelených na Kladně